Znám spíše tvůj zájem o psaní povídek a čekala jsem více, že dříve či později vydáš knihu. Tys mě nakonec překvapil natočením filmu. Jak to?

 

To bylo překvapení pro více lidí, rodinu nevyjímaje. O knížky se zajímám už od gymplu, vždycky jsem hodně četl a taky psal. Většinu věcí jsem však nedokončil, až na dvě tři povídky, ale dávám si to do šuplíku. No a z těch povídek mi nakonec vylezl větší příběh, který nyní předělávám do scénáře k celovečernímu filmu. Začal jsem někdy před rokem a půl. Původně jsem ani neplánoval, že budu režírovat, nic jsem o tom nevěděl. Idea byla, že budu psát scénáře.

 

Je snadnější natočit film, nebo napsat knihu?

 

Ve filmu musí všechno do sebe zapadat, nikde se nesmí udělat chyba, vše stojí čas a peníze. Špatný scénář může zabít celý film, proto je velmi důležité, aby se neuspěchal, ale vyladil. Kniha se dá napsat na chalupě, ale film se takto nedá točit. Musí se vytvořit koncepce, zapojit tvůrčí tým lidí, vypracovat natáčecí plán, udělat casting, zařídit materiál a vybavení k natáčení, zkoušet s herci… A nejhorší je, že natáčením to vůbec nekončí. Řada věcí naopak začíná. Střih obrazu a zvuku, dotáčení scén, postsynchrony ve studiu, korekce barev. A to nemluvím o propagaci. Je to prostě výzva a to mě baví.

 

Napsat, zrežírovat a nakonec i produkovat film vyžaduje spoustu znalostí. Jak ses k nim dopracoval?

 

Neustále se učím, nedá se říct, že bych vše uměl. Ale co neumím, to si vždycky nastuduju, poradím se s lidmi a vyzkouším si to. A ono to nějak funguje. Na internetu je nepřeberné množství informací a výukových videí. Mám rád zejména web nofilmschool.com. Za poslední tři roky jsem přečetl asi 18 knih o filmu, od příruček pro scénáristy po knihy o režírování a technice natáčení. Prostě všechno, co jsem potřeboval. Teorie je hodně dobrý základ, od kterého se dá dále odrazit. Taky jsem chodil na režijní kurz od jednoho absolventa FAMU, to mi dost pomohlo. Dělali jsme tam i praktické věci a cvičení na konkrétních problémech. Největší škola je samozřejmě sledování filmů. Před pěti lety jsem viděl tak 10 až 15 filmů za rok, nyní je to zhruba stovka ročně. Může za to i Praha, je tu spousta možností, kam jít. Kino na každém rohu, to je parádní.

 

Jaké bylo režírování? Jak ses při tom cítil?

 

Mou hlavní motivací bylo vyzkoušet si režii a práci s kamerou. Před Potravním řetězcem jsem totiž nikdy nic nenatočil. Takže tomuto zájmu odpovídá i struktura filmu: je tam mnoho scén a mnoho herců, točilo se ve dne, za tmy, v interiérech, exteriérech, jsou tam klidné části, ale i akční sekvence. Pojal jsem to jako pokus, co všechno zvládám. A opravdu to pro mě byla velká škola, učil jsem se za běhu spoustu věcí, o kterých jsem dříve jen četl. Člověk si musí projít těmi problémy, zažít to naostro. Musel jsem se sžít s technikou a s praktickými aspekty natáčení, tam mám rozhodně mezery. První dny mi chyběla zejména sebejistota a rozhodnost, sám jsem na sobě pozoroval, že to bylo ke konci na úplně jiné úrovni. A scénu, kterou jsem dotáčel až o měsíc později, jsem si nesmírně užil. Už se strašně těším na další film, to bude úplně jiné.

 

O čem film je a jak jsi na to téma přišel?

 

Jde o krátkometrážní snímek, který má necelých devět minut. Zápletka je o tom, jak je bankovka s Komenským vypuštěna z bankomatu do světa, do víru lidských vztahů a přírodních zákonů. Putuje od člověka k člověku, ti lidé se většinou neznají, ale jsou propojeni. Viděl jsem něco podobného o putování půllitru, tak jsem si řekl, že do začátku natočím podobně odlehčený film o životě jedné bankovky. Žádné drama, žádný velký příběh.

 

Již několik let žiješ v Praze, proč sis nakonec k natáčení filmu vybral Lovosice?

 

Původně se to mělo odehrávat v Praze. Nápad k filmu se totiž zrodil při běhání ve Stromovce, jde o tu scénu z parku. Postupně jsem ale zjišťoval, že to v Praze bude finančně a logisticky komplikované. Hned jsem proto objel Lovosice a okolí, zda tam nebudou vhodnější lokace. A byly. Řekl bych, že šlo o šťastné rozhodnutí, protože díky tomu usazení to získalo určitou lokální atmosféru. A hlavně jsem znal řadu lidí, kteří mi vyšli vstříc a sami nabízeli pomoc. To je neskutečně cenné, zejména pro začínající filmaře.

 

Ve filmu účinkuje spousta herců. Jak jsi je vybíral?

 

Tento film je trochu neobvyklý v tom, kolik herců vystupuje na tak malém prostoru – něco přes čtyřicet. Větších rolí je asi 14, zbytek jsou jen drobnější výstupy komparzistů. Hlavní postavu jsem měl vybranou dopředu, to je můj učitel španělštiny. Takže jsem velmi dobře věděl, co dokáže a že mu to sekne na míru. Kluci z hospody jsou zase mí spolužáci z gymplu, úplně jsem si je při psaní představoval. Problém jsem měl zejména se sháněním herců, co měli jezdit v akční scéně na bruslích a na skateboardu. Na poslední chvíli to klaplo, ale bál jsem se, protože jsem je nikdy předtím neviděl jezdit naživo. Jinak se lidé hlásili velmi ochotně, stačilo se zeptat. Většinu jsem vybíral několik týdnů předem z okruhu svých známých a kamarádů.

 

Jsou všichni herci amatéři? Jak jim natáčení šlo?

 

Přesně tak, ani jeden z „herců“ nebyl profesionálním hercem. O to víc si to možná užili, byť pro mě bylo těžší řídit, kdo má co dělat. Nebyl čas ani na nějakou hromadnou zkoušku. Neherci se musí hlavně motivovat a zaujmout pro danou roli. Většinu pak stačí jen směrovat a nechat je, ať se s tou minirolí poperou. Tady pomohlo, že se ve filmu nemluví, jinak by to bylo obtížnější. Jinak jsem svolný k improvizaci, využití nápadu, který vznikne na place. To tomu může dodat pěknou jiskru. Některým šlo hraní naprosto přirozeně, až jsem byl překvapený, jiní potřebovali více času a trpělivosti. Na place byla většinou spousta srandy a o tom to také je. Nicméně mě mrzí, že celé natáčení probíhalo značně hekticky – některým záběrům by rozhodně prospělo, kdybychom si s nimi bývali více pohráli.

 

Která část filmu tě bavila nejvíce? Psaní scénáře či samotné natáčení?

 

U scénáře mě baví to, že ho napíšu a pak ho dám přečíst pár lidem. Sleduju jejich reakce a připomínky, které následně beru v potaz, a přepisuji. Tohle se opakuje několikrát. S každou novou verzí mám lepší pocit, „to už je skoro ono“. Ale jednou se musí přestat a začít natáčet. Tuto další fázi jsem si velmi užil, bylo to moje vůbec první natáčení. A z reakcí zúčastněných si to užili i oni. Každý záběr se točí většinou několikrát, tak je asi jasné, jak to vypadalo třeba ve scéně z hospody, kde kluci pili piva a panáky. Kdybych měl srovnat psaní scénáře a natáčení, klonil bych se k natáčení. Tady je kontakt s lidmi, každou chvílí se vynoří problém, někdo nepřijde, něco chybí, zapadne slunce. A režisér musí vědět, jak to vyřešit. A to mě právě baví.

 

Když píšeš scénář, jde ti pouze o příběh, nebo máš i jasno ve vizuálním zpracování?

 

Čistokrevný scénárista možná řeší hlavně příběh, ale já jsem hodně vizuálně založený. Což je pro režiséra dobré. Už při psaní scénáře si tedy představuji, jak to bude vypadat. Někdy třeba i navštívím potenciální lokace, aby mě inspirovaly v psaní příběhu. Představuji si i atmosféru místa, zvuky, barevné ladění, design interiéru apod. Scénář musím psát zkrátka tak, aby textové formulace ve čtenářovi vyvolaly patřičný vizuální prožitek, aby si film představil před očima.

 

Podařilo se ti sehnat nějaké sponzory, nebo si film financuješ sám?

 

Bavíme-li se o krátkém filmu do 20 minut, tak je reálné, že pokud si člověk dělá většinu věcí sám, jako já, náklady mohou být minimální. To samozřejmě předpokládá, že mám základní vybavení jako foťák (kameru), objektivy, stativ. Lokace jsem sehnal většinou přes známé, nebo jsem se prostě zeptal, zda bych tam mohl natáčet, a všichni souhlasili, nic za to nechtěli. Herci také nic nedostali, maximálně zmrzlinu v cukrárně a pivo v hospodě. Ve výsledku jsem se tedy vešel do osmi tisíc, což jsem si zaplatil sám, sponzory jsem nehledal. Do budoucna to budu muset samozřejmě změnit, protože herci a pronájem světel bude něco stát. Ale i tak se dá už předem kalkulovat, např. při psaní scénáře. Napsat to tak, aby příběh fungoval, nevypadalo to lacině, ale laciné to bylo. Prostě využít možnosti, které jsou okolo. Má někdo skvělou chatu u lesa? Proč nenatočit film, co se odehrává většinou tam?

 

Kolik života ti těch devět minut zabralo?

 

To nebudu raději počítat, bylo to opravdu hodně. První nápad se zrodil nějak zjara. Produkci filmu jsem začal řešit s předstihem několika měsíců, intenzivně pak několik týdnů před natáčením. Sháněl jsem lidi, kreslil storyboardy. Natáčelo se tři dny v srpnu, to uběhlo rychle. Nejvíc času ale zabrala postprodukce, to byl skoro půlrok někdy i každodenní práce. To se mě pořád ptali: „Už máš hotovo?“ Do Vánoc se to stihnout nepovedlo, což je dáno i tím, že to dělám ve svém volném čase při zaměstnání. Navíc jsem se vždy učil nové věci – třeba jak pracovat se střihovým programem. Musel jsem dotočit i celou jednu scénu, kterou jsem předtím pokazil, a pár dalších záběrů. To nemluvím o zvuku, který jsem nahrával ještě dlouho poté. Také skladatel potřeboval nějaký čas na složení hudby. Jednou jsem si prostě řekl, že už to musím dodělat, jinak bych pokračoval do léta, a vyhlásil jsem premiéru. Pořád by bylo co zlepšovat, ale hlavní věci jsem naštěstí stihl.

 

Máš s filmem nějaké další záměry? Jaké jsou tvé plány do budoucna?

 

S Potravním řetězcem jsem víceméně hotov. Proběhly dvě premiéry, jedna v Lovosicích a druhá v Praze, nyní je film ke stažení na mých stránkách nebo ke zhlédnutí na YouTube. Budu rád, když si film pustíte, ohodnotíte, budete ho sdílet dál. Web by se měl rovněž postupně rozrůstat, nejen o „aktuální dění“. Taky jsem film přihlásil do jedné menší soutěže. Každopádně je to debutový snímek, na kterém jsem se učil a od kterého se odrazím dál. Mám plány na scenáristicky ambicióznější filmy, toto bylo přeci jen takové cvičení. Rozhodně to bude další krátký film, tentokrát s dialogy, zrovna jsem dopsal scénář. Stopáž asi 25 až 30 minut. A ve výhledu dvou tří let bych rád rozjel celovečerní debut, na kterém už také pomalu pracuji.

 

Tak to se budeme těšit. Děkuji za rozhovor!